Emil Hruška: Sudetoněmecké kapitoly

Kniha o směřování hnutí českých Němců před druhou světovou válkou i po ní. O formování jejich protidemokratických a protistátních postojů a o jejich poválečném revizionismu.

Praha, BMSS-Start, spol. s r. o. 2008. ISBN 978-80-86140-49-0

Nedílnou součástí česko-německých vztahů zůstává již dlouhá desetiletí problematika související s českými Němci. Do sbírky knih, které se zabývají tzv. sudetoněmeckou otázkou, přispívá i autor Sudetoněmeckých kapitol, rozšiřuje takto svoje starší dílo Pohoří divočáků aneb sudetoněmecké kapitoly¹. V osobě pana Emila Hrušky se snoubí básník, publicista, spisovatel a asistent europoslance a předkládaná kniha je vskutku dílem člověka se širokým záběrem. Je velmi čtivá a proto je dobře použitelná nejen pro odborníky, ale i pro novináře a případně i pro učitele a studenty středních škol.

Bývá dobrým zvykem napsat ke knize úvod, ve kterém se čtenář dozví, co bylo motivem k napsání knihy a pro koho je kniha určena. V tomto případě se musíme spokojit pouze s úvodní poznámkou, že se autor soustředil na problémy, které pokládá za relevantní pro pochopení podstaty nacionalistického hnutí českých Němců. Díky tomu se jim mohl věnovat do hloubky a poskytnout čtenáři komplexnější obraz partikulárních aspektů. I výše zmíněné rozšíření autorovy starší knihy je ve skutečnosti spíše prohloubením, které čtenáři umožní lépe poznat kořeny nacismu, iredentismu a revanšismu českých Němců. Podrobněji bylo pojato zejména vylíčení stoupenců spannismu, protistátní činnosti českých Němců, jejich tisku, jejich pojetí práva na vlast a také je detailněji představen Witikobund. Sudetoněmecké kapitoly se tak odlišují od velmi široce pojatých Návratů sudetské otázky² Václava Houžvičky i od knih Evy Hahnové a Hanse Henninga Hahna³, které jsou zaměřené na osudy českých Němců po druhé světové válce.

V prvních třech kapitolách je čtenář seznámen s historií vzniku a s použitím pojmů „sudetský“, „sudetský Němec“ a „Sudety“ a samozřejmě také s chybností těchto pojmů. Je představen rovněž termín „národní skupina“ a jeho význam v německé meziválečné a současné zahraniční politice. Ve třetí kapitole je zmíněno i pojetí práva na vlast ze strany organizací českých Němců. Nemohu se zdržet poznámky o nekonzistentnosti autora, který v první kapitole rozebírá nesprávnost pojmu „sudetský Němec“ a scestnost regionalizace České republiky při jejím dělení na „Sudety“ a vnitrozemí a potom tyto termíny v celé knize používá, byť poznamenává, že to dělá výhradně pro zjednodušení. Tyto termíny nemají geografické, etnické, administrativní ani kulturněpolitické opodstatnění. Jak je v knize uvedeno, zmíněné označení českých Němců a části území České republiky úzce souvisí s umělou a účelovou koncepcí „sudetoněmecké národní skupiny“ (Volksgruppe) a jejím použitím v rámci předválečného iredentismu i poválečného revizionismu českých Němců. Autor poukazuje na fakt, že nedílnou součástí tohoto revizionismu, prezentovaného především Sudetoněmeckým landsmannschaftem, je právo na vlast, které v sobě zahrnuje i návrat zkonfiskovaného majetku či odškodnění za něj a v konečném důsledku je neslučitelné s územní integritou České republiky.

Další tři kapitoly se věnují kořenům nacismu českých Němců a osobnostem, které autor pokládá za klíčové pro rozvoj nacismu, respektive spannismu, mezi českými Němci. Je zmíněn vznik DNSAP (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei) v roce 1919, růst počtu jejích členů s příchodem hospodářské krize, její úřední zákaz v roce 1933 kvůli jejím protistátním aktivitám i její začlenění do nově vytvořené Sudetoněmecké vlastenecké fronty, kterou později nahradila Sudetoněmecká strana. Zosobněním snah českých Němců o rozbití Československé republiky je Konrad Henlein, který se po vzniku Sudetoněmecké vlastenecké fronty stal důležitou osobností prvorepublikového politického života. V páté kapitole je rozebrána kariéra tohoto skromně ale upřímně působícího muže, který dokázal pod vedením „spannovců“⁴ významně přispět k rozbití Československa a stát se vedoucím nové říšské župy - Sudetengau. Není vynechán ani apologetický přístup publicistiky českých Němců, který se týká nejen Henleina ale i jeho spolupracovníků, z nichž tři jsou představeni v šesté kapitole. Jedná se o Waltera Heinricha, Heinricha Ruthu a Waltera Branda.

V sedmé až desáté kapitole je popsáno formování protidemokratických a protistátních postojů českých Němců a to jak v ideové rovině, tak v rovině organizací. Dále je zmíněna jejich protičeskoslovenská činnost a všechno vyvrcholí v desáté kapitole příjezdem Hitlera do Aše. Čtenář se dovídá o střetu dvou krajně pravicových ideologických směrů, z něhož vyšel vítězně nacismus, který byl narozdíl od spannismu ideologií nacistického Německa. Míra znacizování českých Němců je v knize připomenuta zmínkou o parlamentních volbách roku 1935. Sudetoněmecká strana, na kterou se Sudetoněmecká vlastenecká fronta přejmenovala, se tehdy stala nejsilnější politickou stranou Československa, neboť pro ni hlasovalo téměř 70 procent československých Němců. Protičeskoslovenskou činností českých Němců se autor zaobírá v osmé a deváté kapitole a uvádí jak zpravodajskou činnost a protistátní propagandu, tak diverzní a teroristické akce. Z jeho slov vyplývá, že ať mluvíme o psychologické válce proti Československu, pokusu o puč v polovině září 1938 nebo o bojových akcích Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru (Freikorps) ve druhé polovině září, nezastupitelnou úlohu v těchto akcích sehrála Sudetoněmecká strana. Uvážíme-li, jak velkou podporu jí vyjadřovali čeští Němci, není divu, že byl v říjnu v nové říšské župě Hitler tak bouřlivě přivítán.

Poválečné aktivity odsunutých českých Němců jsou nastíněny v kapitolách jedenáct až čtrnáct. Autor zdůrazňuje důležitou roli, kterou při formování vysídleneckých organizací hrála vysídlenecká periodika. Zmiňuje také, že mnoho bývalých nacistických novinářů v nich zúročilo svoje zkušenosti ze stranického tisku Sudetoněmecké strany a jejích předchůdkyň. Dále je v knize shrnuta geneze těchto periodik. Zpočátku se jednalo o lokální tisk, ve smyslu zaměření na lidi z lokalit, kde v Československu žili. Byly to například časopisy Heimatbote, Ascher Rundbrief, Egerer Zeitung a další. Od roku 1951 je zde ústřední tiskový orgán landsmannschaftu - Sudetendeutsche Zeitung, který ve formě týdeníku funguje dodnes. Je nám také představen proces vzniku vysídleneckých organizací v rámci jednotlivých politických proudů i jejich následné sjednocení. Nejprve vznikla katolická Ackermann-Gemainde a následovaly ji krajně pravicový Witikobund a sociálně demokratická Seliger-Gemeinde. Od roku 1950 působí v Německu Sudetoněmecký landsmannschaft jako celostátní organizace, u jejíhož zrodu stáli „v drtivé většině bývalí aktivní henleinovci“⁵. Při psaní o Sudetoněmeckém landsmannschaftu se nelze vyhnout osobnosti spoluzakladatele a prvního mluvčího landsmannschaftu - Rudolfa Lodgmana von Auen. Je mu věnována třináctá kapitola, ve které se můžeme začíst do stručného shrnutí života tohoto zemského hejtmana Deutschböhmen⁶, poslance Národního shromáždění, nacisty a prvního mluvčího Sudetoněmeckého landsmannschaftu. Ve čtrnácté kapitole se autor zaměřil na Witikobund a jeho zvláštní postavení mezi organizacemi českých Němců v Německu. Popisuje, jak tito „henleinovci“ brzy získali dominantní postavení v Sudetoněmeckém landsmannschaftu a určovali jeho ideový základ a konkrétní politické kroky. Je pro to charakteristický zejména protičeský šovinismus, historický revizionismus a využití evropských integračních procesů k dosažení vytýčených cílů.

Homo sudeticus v 21. století. Tak se jmenuje patnáctá kapitola a autor v ní jednak upozorňuje na pokusy landsmannschaftu zneužít evropské integrační procesy při vstupu České republiky do Evropské unie a jednak nastiňuje jeho záměry do budoucna. Podstata těchto záměrů je v knize výstižně představena jako nepolevující tlak na zrušení dekretů prezidenta republiky a jako pokračování snahy prosadit práva národních skupin do zákonodárství Evropské unie.

Je důležité věnovat pozornost v úvodní poznámce zmíněné podstatě nacionalistického hnutí českých Němců a zejména jednomu aspektu, kterým je směřování tohoto hnutí. Považuji za velký přínos, že se autor Sudetoněmeckých kapitol věnoval tomu, kam sledované hnutí směřovalo před druhou světovou válkou a k čemu směřuje po ní.

Antonín Háka

Katedra politologie VŠE v Praze

____________________________

1  HRUŠKA, Emil. Pohoří divočáků aneb sudetoněmecké kapitoly. Praha: Futura, 2002. 133 s. ISBN 80-85523-78-7.

2  HOUŽVIČKA, Václav. Návraty sudetské otázky. Praha: Karolinum, 2005. 546 s.                   ISBN 80-246-1007-8.

3  HAHNOVÁ, Eva. Sudetoněmecký problém : obtížné loučení s minulostí. Ústí nad Labem: Albis international, 1999. 377 s. ISBN 80-86067-38-6.

    HAHNOVÁ, Eva, HAHN, Hans Henning. Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání. Praha: Votobia, 2002. 234 s. ISBN 80-7220-117-4.

4  Stoupenci profesora Othmara Spanna a jeho učení o národu a stavovském státu.

5  s. 215

6  Jedna ze čtyř německých provincií vyhlášených v roce 1918 jako součást Německého Rakouska.